Pointovka na víkend: Miriam

Miriam už neměla chlapa snad rok.

První měsíce po rozvodu si říkala, že jí žádný ani nechybí. Záchod stačilo vytřít jednou za týden, večer se mohla dívat na svůj oblíbený seriál, bez toho, aby musela poslouchat „duchaplné“ komentáře. Migrény už neměla skutečné ani fiktivní. Jenže občas Miriam dotek chyběl. Představovala si, jak se jí někdo tuze krásný prohrabuje ve vlasech, hladí ji po ramenou, krku i ňadrech. A taky stehnech a zadku. Proboha, to už se mi nebude chtít nikdo dobývat za gumičku kalhotek?!

Neměla chuť ani čas vysedávat po barech a čekat na svého prince, a tak jako většina rozvedených začala lovit na internetu. Občas byla pěkně zhnusená, ale nakonec narazila na toho pravého, který v jejích snech nahradil univerzální tvář. Na fotkách vypadal doslova úžasně, mladě, neopotřebovaně, optimisticky. A podobně i psal. Oslovení pro ni hledal v atlasech hmyzu i rostlin, občas si i zaveršoval. A pak se sešli. Byl krásnější než na fotografiích. Byla rozhodnutá, že když se o něco pokusí, nebude v žádném případě hrát upejpavku. Dovolí mu cokoliv a klidně i v městském parku.

Příjemně si povídali nad skleničkami vína. „Nepomazlíme se někde trochu,“ navrhl po dvou hodinách.

Miriam nacvičeně sklopila oči. „Ano!“

„Hrozně to chci,“ opakoval jí cestou do parku. Překvapivě zastavil pod lampou. „Tady,“ navrhl. Byla sice překvapená, ale proč ne. Nikde ani noha. Jestli je tak nadržený jako já, nebude to zase tak časově náročné, pomyslela si.

Posadil ji na lavičku a zašeptal do ucha: „Můžu to na poprvé udělat tak, jak to mám nejraději?“

Kývla a těšila se. Miriam bylo úplně jedno, jestli použije prsty, jazyk či penis. V každém případě bude mít co dělat, aby svým křikem nepřivolala strážníky městské policie. Hlavně, ať už začne. Ať už cítí jeho dotyky ve vlasech, na krku, ňadrech, zadku …

Princ se postavil asi dva metry od Miriam, aby na něj dopadalo co nejvíce světla. Vyndal si penis z poklopce, několikrát si přes něj přejel rukou, pak zaúpěl a něco šplouchlo do listí.

Minutku ještě postál, potom si sedl na lavičku, asi metr od ní. „Tak co, dobrý?“