28/2013

Taky budu kandidovat, tak mě nezapomeňte kroužkovat. Rytmus v Zahrádkách. Dalšího takového výročí se už nedožiju. V týdnu na Testosteron, Karla, irské balady, Diderota i řachandu.

Neodolal jsem, a když už kandiduje i jediný neúplatný, nezávislý a vždy pravdu mluvící novinář široko daleko, nechal jsem se na jednu z kandidátek dopsat i já.

Kromě fungujícího státu prosadím, aby každý, kdo je schopný prohlédnout si obrázky na titulní stránce Blesku, mohl přímo volit starostu, svého nadřízeného, řidiče autobusu i hajzlbábu na městských záchodcích v Panské uličce. Pokud mě na kandidátce zakroužkujete, budu se zasazovat o to, aby kromě bezplatného zdravotnictví a školství byly zprovozněny také bezplatné obchody.

Slibuji, že každý, kdo má více peněz než vy, vám bude muset ze svého rozdíl vyrovnat. Zároveň předložím zákon, který všem pracujícím zaručí stejný příjem, jako mají poslanci, ty kurvy jedny. Pokud se stanete nepracujícím či se vám prostě chtít pracovat nebude, bude vám zaručen stejný standard jako senátorům, těm kurvám jedněm.

V zahraniční politice se zasadím o vystoupení z Evropské unie, NATO i OSN. Společně s tím Japoncem prosadíme zřízení romského státu, nejspíše na Kurilských ostrovech.

Samozřejmě nekandiduji sám. Nabízím několik mně blízkých kandidátů, kdybych vám neseděl.

Konec srandy. Prozradím, co jsem dělal tento týden. O volbách se mi vůbec psát nechce. Vlastně není ani o čem.

V pátek jsem byl na dalším koncertu festivalu Lípa Musica. Tentokrát v kostele svaté Barbory v Zahrádkách. Na tradičním koncertu při svíčkách tentokrát vystoupili barytonista Tomáš Král a hráč na strunný nástroj s názvem theorba Jan Krejča. Opět plno a já opět smekám před organizátory. Letos má festival nejlepší atmosféru ze všech předešlých ročníků, přijde mi nejbohatší. Kdo objede všechny akce, dostane neuvěřitelný průřez hudební tvorbou posledního tisíciletí. Pro páteční večer jsme se vypravili do sedmnáctého století. Těžko mohu vhledem ke svému vzdělání, zaměření a sluchu posoudit výkon, ale pro mě je každé vystoupení výchovným koncertem. Minule zcela netradiční soprán, tentokrát tedy něco mezi tenorem a basem. Také jsem se zajímal o autora všech zpívaných skladeb – Giulia Cacciniho. Byl to vlastně takový raper počínajícího baroka. Existovat na počátku 17. století soutěž talentů, plnil by v porotě stejnou funkci jako Rytmus.

Zakroužkoval jsem si jednu skladbu, jmenovala se La follia a složil ji Bellerofonte Castaldi. Zdálo se mi, že v ní slyším motiv z Matuškova hitu Slavíci z Madridu. Začal jsem po původu písně pátrat. Sice jsem se ke Castaldimu nedostal, ale zjistil jsem, že autorem hudby Slavíků je původně francouzský hudebník Hugues Aufray, který se údajně inspiroval venezuelskou lidovou. Když jsem si pouštěl skladbu doma, už jsem v ní žádné Slavíky neslyšel. Než bude oficiální video, tak nabízím skladbu v podání někoho úplně jiného, ať víte, o čem píšu a jak vypadá theorba (nebo theorbo?).

Pomineme-li mé diletantství a suchou exaktnost, koncert byl hodně na pohodu. Svíčky viditelné už zdály, jasná obloha, potemnělý koncert, intimní projev Tomáše Krále. I já vypustil z hlavy běžné pracovní starosti, zasnil se a nechal se odnést do doby, kdy Itálii vládly peníze Medicejů.  

Před čtrnácti dny jsem byl ve svém rodišti mimo jiné proto, že gymnázium, které jsem navštěvoval coby student, slavilo 100 let. Tento víkend zase slavila 150 let má základka. Napsal jsem teď dvě věty a nevím, co k nim více dodat. Byly to hodně osobní pocity. Nejprve sedět v lavici, v níž jsem trávil čtyři bouřlivé roky adolescentní, a po čtrnácti dnech vzpomínat ze židle, v níž jsem školní docházku začínal. Je to napsáno jen z půlky obrazně – na gymnáziu skutečně byl stejný nábytek jako před dvaceti pěti lety, zatímco na základce už nikoliv.

Slíbil jsem, že čas, který už nebudu trávit pravidelným editováním, využiji k psaní více autorských věcí. Pustil jsem se zatím do problematiky parkování ve městě. Snad do čtvrtka dotáhnu do publikovatelné podoby rozhovor s Karlem Bezuchou, slíbené mám odpovědi i od pana místostarosty České Lípy. Ze psaní mě tento týden nejvíce nadchly další materiály k Českolipskému undergroundu. Například se mi podařilo z protokolů vyčíst, kdo v České Lípě zodpovídal za zadržování nepřátel režimu v osmdesátých letech. Také to, že v Novém Boru čtyři roky působil snad nejuznávanější interpret punkové hudby v Čechách. Snad se máte ode mě na co těšit.

Co jiného vás v kultuře čeká? Samozřejmě Karel H. Za sebe vás chci pozvat na vernisáž výstavy Atily Vöröse, která se uskuteční ve středu od 18 hodin. Zahájí Českolipský divadelní podzim. Já se těším ve čtvrtek na Improtyjátr. Přiznám se, že mě televizní Partička nikdy nebavila, ale českolipské podání mi už jednou potrhalo bránici. Je to zkrátka prachobyčejná řachanda. V pátek bych chtěl zvládnout obě představení: obnovené Jak se vám líbí Jak se vám líbí? a pak ještě Testosteron v podání prostějovského  Divadla Point (rozhovor k představení naleznete zde). Dáváte-li přednost profesionálům, pak můžete ve středu do Nového Boru na Heslo morálka. Jestli se nepletu, tak Diderota ztvární Miroslav Etzler. Ve čtvrtek představí Věra Klásková v Centru textilního potisku irské balady. A samozřejmě pokračuje Lípa Musica. Žít na Českolipsku je zkrátka fajn.