Když jsme se při našem prvním setkání se Zdeňkem Jelínkem bavili o tom, kdo vlastně underground na Českolipsko šířil, padlo i jméno Eduarda Vacka, zakladatele Patafyzického colegia v Teplicích. Kromě wikipedie jsem na Vackovo jméno narazil i v archívu, když jsem prohlížel staré výtisky stranického Průboje a hledal jakékoliv zmínky o disidentech. Věděl jsem, že tyto zmínky existují – v hanobícím seriálu s názvem Reflektor pravdy.
"Klasikové demokracie první republiky říkali: demokracie – toť diskuse. My dnes říkáme, že demokracie je proces od plurality názorů k jednotě činností," tak v únoru roku 1989 začínal díl věnovaný Eduardovi Vackovi, který byl podepsaný jen značkou (pn).
Po úvodních bolševických kecech proložených citáty klasiků (S. K. Neumanna a K. Čapka) se autor někde ve třetím odstavci konečně pustil do špinavého prádla.
"Zajímavé však je, že k onomu proklamovanému dialogu nemají chuť zdaleka všichni tzv. disidenti. Například Eduard Vacek z Teplic, dvaačtyřicetiletý vydavatel nelegálních časopisů poskytl jinému plátku tzv. podzemní kultury (underground) rozhovor, v němž řekl mj.:
Nediskutovat, neboť to je mrhání časem, kterého jsme v minulosti ztratili dost. Nesnažit se vést neplodný, nikam nevedoucí dialog...
Člověk se od živočichů, kteří žijí, liší tím, že VEDE život. Ví odkud a ví kam. Vackovi se život zdá nechutný jaksi globálně – proto prý neemigroval. Není kam. Není však ve Vackově gestu obsaženo i elitářství jako postoj jedince, který ve svém pocitu jedinečnosti a výlučnosti je znechucován především lidskou masou? Poslyšme, co říká:
Existuje-li nějaká cesta pro vývoj člověka k nějakým vyšším metám, pak takový vývoj nikdy nebude směřovat způsobem manipulace a uvědomování mas, ale cestou dobrovolného vědomého vývoje jednotlivce dobrým příkladem, studiem, láskou a radostí. Všechny ostatní snahy jsou marné. Proto jsem rezignoval na veškerá kolektivní hnutí, která, jak jsme si mohli ověřit v historii, devalvují každý užitečný záměr a převrátí ho v ničemnost."
Je až roztomilé, jak autor chtěl Eduarda Vacka poškodit v očích pracujícího lidu, ale přitom jeho myšlenky dál šířil. Vackův individualismus mu zaléval oči rudou krví i v dalších odstavcích.
"Nechme teď stranou Vackovo pohrdání lidem, jeho aristokratické odmítnutí kolektivních hnutí a připusťme, že má pravdu. Ale o to právě jde – má pravdu? Nemusíme jeho výroky podrobovat nijak zvláštní analýze, abychom dokázali opak. Eduard Vacek se vyjadřuje česky – ale mluvil by ještě touto češtinou, nebýt kolektivního hnutí, totiž národního obrození v 19. století, jež vrátilo češtině svébytnost, modernost a schopnost vyjadřovat svět kolem člověka i člověka na světě? Můžeme mít odlišné názory na poezii sovětského básníka Ščipačova, ale jeho doslova masová obliba v padesátých letech byla spontánní sebekultivací, či chcete-li uvědomováním mas."
Ještě příště pár špeků z textu vyberu. S Eduardem Vackem jsem se spojil a požádal ho, jestli by našim čtenářům nenapsal pár slov o tom, jak se seznámil s Českolipskem. Já se jdu podívat na nějaká díla Ščipačova. Znám jen jeho milostnou poezii… aha, tak už jsem to našel, napsal velkou epickou báseň o Pavlíkovi Morozovovi. Pro mladší ročníky – to byl kluk, který během Stalinovy vlády udal svého otce. Otec skončil v gulagu, Pavlíka pak zabili vesničané a komunisti z něj udělali mučedníka. Mé generaci ho už v pionýru moc nepřipomínali. Oblíbencem naší soudružky byl jiný Pavel – Korčagin, z románu Jak se kalila ocel.
Na závěr jsem si dovolil úryvek z toho lepšího, co Ščipačev napsal. Aby bylo vidět, jak komunisti zneužívali úplně všechny. Čapkem počínaje, Ščipačevem konče.
Забыть ли блеск твоих глаз,
Рук твоих жарких кольцо,
Если сквозь слезы не раз
Я видел твое лицо.
Что б ни было впереди,
Приди любая беда,
Ты болью в моей груди
Останешься навсегда.