To tu ještě nebylo: manžel předal štafetový kolík manželce. Hudebník Štěpán Přenosil mi umožnil představit vám pracovnici litoměřického biskupství, organizátorku návštěvy papeže a majitelku jedné prastaré sýpky.
Když jsme se na úvod rozhovoru rozehřívali, prozradila jste, že jste holka ze Sudet. Částečně ve vás koluje i německá krev. Myslíte, že máte ke zdejšímu kraji větší vazbu než náplavy? Třeba já nebo váš manžel.
Náplavy? Tak bych si vás dva rozhodně nedovolila nazvat. Každý byl někdy někam naplaven. Dříve nebo později. Neumím poměřit, čí vazba je silnější. Má je ale silná. Nedokážu si představit, že bych odtud odešla.
Projevuje se vaše vazba ke zdejší hroudě nějak konkrétně?
Asi právě tím, že jsme si koupili barokní sýpku. Tedy spíše její ruinu. Je celkem jisté, že jsme ji zachránili před zánikem. Pracovně hodně cestuji. Předtím jsem si vůbec neuvědomovala, v jak v krásném kraji žijeme a kolik se zde zachovalo památek. Ráda se toulám po krajině - přírodou i vesnicemi s původní zástavbou. Mám-li trochu času, snažím se zjistit něco z historie regionu. Prostě mi na zdejším kraji záleží. A je tu tolik zajímavého!
Nikdy jste nežila nikde jinde než na Českolipsku?
Ne. Ale zatím jsem se stěhovala jen osmkrát. Pocházím z Nového Boru. Provdala jsem se do České Lípy. Dále než do Blíževedel nepůjdu.
Také jste mi prozradila, že vaše rodina byla ateistická, přesto z vás vychovala katoličku, dokonce bych napsal katoličku profesionálku. Můžete mi svou genezi popsat?
Byla jsem vychována jako ateistka, ale vyrostla ze mě katolička. Děti se občas nevyvedou tak, jak by rodiče chtěli, že? Geneze? Bůh není. Takhle byla vychovávána naše generace. Byla to i má berná mince. S přibývajícím věkem však přibývalo i nezodpovězených otázek. Víra odpovědi dává. Přesto však jen argumenty a odpovědi nestačí k obrácení. A ani nám nemají stačit. Můžeme dostat (a dostala jsem!) mnohem víc. To víc je láskyplný vztah s tím, kdo nám ty odpovědi dává. Může člověk chtít víc?
Platí výše napsané i pro vaše děti?
Bůh je. Takhle vychovávám svou tříčlennou generaci. Snažím se jí předat poklad, kterým pro mě víra je. Přijmou mé děti toto dědictví? Vyrostou ve věřící takto vychovávány? Děti přirozeně přijmou víru svých rodičů. Má-li se však víra stát dospělou spolu s člověkem je zapotřebí něco víc: osobní zkušenost s Bohem. Setkání s Bohem je prožitek natolik silný, že nikoho nemůže nechat bez proměny. A není to jen jednorázová záležitost, která nám má vydržet na celý život. A jak se to dělá?: Kdo hledá, najde. Zcela bez nadsázky. Naše hledání není totiž tím prvním krokem, ale druhým: odpovědí na Boží volání. A Bůh nás volá stále. Odpovíme?
Pracujete na litoměřickém biskupství a v Sekci pro mládež České biskupské konference. Co je náplní vaší práce?
Mládež. Obě činnosti jsou provázány. Jen se liší polem působnosti. V rámci biskupství je to diecéze a v rámci ČBK Sekce pro mládež je to celá republika, Evropa a ta část světa, kam jsou mladí papežem zváni. Letos je to Madrid, v roce 2008 australské Sydney, příště snad Brazílie.
Jsme jakýsi nástroj biskupa, který mu pomáhá v oblasti pastorace (péče o duchovní směřování) mládeže. Diecézi máme velikou: Ústecký, Liberecký a částečně Středočeský kraj. Připravujeme dobrovolníky pro další práci s dětmi a mládeží, organizujeme setkání mládeže s biskupem. V rámci ČBK spolupracujeme na celostátních a světových setkáních spolu s dalšími celorepublikovými aktivitami týkající se mladých.
Občas se podivuji nad tím, že mládež v dnešní záplavě nabídek ještě nachází cestu k Bohu. Z jakých skupin se rekrutují vaši klienti?
Záplava nabídek. Slovo „záplava“ na mě příliš pozitivně nepůsobí. Hrozí utonutím a devastací. A to ještě před tím než roztřídíme dobré a špatné nabídky. Hrozí apatií, do které se od toho všeho můžeme snažit utéct. Obojí je však v rozporu s nalézáním cesty k Bohu. Jak je možné, že přes to všechno ještě Boha nalézáme? Má dcera miluje Twilight ságu. Příběh o nekonečné lásce, věčném životě. Navždy. Forever. Kde se v nás vzaly tyhle touhy, když ani buňky našeho těla nevydrží déle než sedm let? Kdo je do nás vložil? Mladým lidem je vlastní hledání pravdy, opravdovosti, skutečných hodnot. I když to tak zdánlivě nevypadá. To my dospělí je učíme a nutíme toto zastírat. Přestože i my hledáme… Bůh nás nezaplavuje nabídkami. Nabízí se nám On sám. Kdo by odolal?
Většina mladých, se kterými se setkávám, jsou středoškoláci a vysokoškoláci.
A můžete být přece jen konkrétnější v případě vaší práce? Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Běžně je to dost různé. Někdy se probudím někde pod širákem, nahodím batoh a jdu s mladými někam dál. Někdy se probudím v Krkonoších, snídám v Ostravě, obědvám v Olomouci a na večeři jsem doma. Někdy se probudím ve 4.01 a jdu na vlak do Litoměřic, kde se v kanceláři topím v dotacích, účtech a administrativě. Někdy se ani neprobudím a dál pracuji (tak to občas bývá na velkých setkáních).
Podílela jste si i na přípravě návštěvy papeže Benedikta XVI. v České republice. Jaká byla vaše úloha v týmu?
Podílela jsem se na přípravě scénáře programu ve Staré Boleslavi. Na místě jsem pak měla na starost obrazovou režii předprogramu pro mládež v předvečer návštěvy a obrazovou režii na Proboštské louce včetně koordinace přímého přenosu příjezdu papeže s programem na pódiu.
Jak blízko jste se k papežovi dostala?
Nesnažila jsem se dostat do blízkosti Svatého otce. Nepovažuji za důležité dostat se do jeho fyzické blízkosti. Zajímavější je pro mě dostat se do blízkosti myšlenek, zachycených v jeho textech. Přesto bylo vzrušující mít neomezený přístup do všech prostor připravované návštěvy a hlavně si velmi vážím růžence, který Benedikt XVI. poslal těm, kteří zajišťovali jeho návštěvu.
Srandovní, jak blízko jsme byli blízko sebe. Navíc mně návštěva papeže taky trochu změnila život. Potkal jsem během ní kamaráda z dětství, který se záhy odstěhoval do Německa. Už rok mám doma jeho dceru. Na mě působí současný papež jako suchar, obzvlášť v porovnání s předchozím. Jak ho vidíte vy?
No vidíte, fyzicky jsme si byli blízko a nic se nestalo. Až ty myšlenky nás sehnaly dohromady.
Porovnáváte žijícího člověka s blahoslaveným, to pak Benedikt XVI. nemá šanci J. Vidím ho jako velmi vzdělaného a kultivovaného muže. Plachého a skromného univerzitního profesora, který po celý život hledá pravdu a bojuje za ni. Můžeme také mluvit o tom, kolik bylo Janu Pavlu II., když nastoupil svůj pontifikát a kolik Benediktovi XVI., můžeme mluvit o přirozeném rozdílu povah a různě prožitém životě. Karol Wojtyla hrál divadlo, sportoval, věnoval se mládeži a zároveň prožil hodně těžkého. Joseph Ratzinger se po celý život pohyboval na akademické půdě. Přesto došli ke shodě myšlenek i k osobnímu přátelství. Myslím, že Benedikt XVI. se lidem dává cele stejně jako jeho předchůdce. Mladí lidé mu říkají vitamín B16.
Suchar? Přijel a změnil vám život, ne? Fyzická blízkost je fajn, že?
Váš manžel říkal, že má jedinou práci a jediného koníčka, a tím je hudba. Zapomněl mi však prozradit, že jste si koupili barokní sýpku, o které jste se zmínila v úvodu rozhovoru. Už jste vypátrali celou její minulost?
Sýpka je asi víc můj koníček. Pátrání po její minulosti mě velmi baví. Přijde mi, že má i zajímavou historii. Na poměry lidové architektury je velmi stará - pochází z přelomu 17. a 18. století. Známe jména všech jejích majitelů. Je mým malým objevem, že je pozůstatkem rychtářského statku, ze kterého pochází rod Klárů. (Podle Aloise Klára je pojmenován pražský Klárov). Blíževedly, zastávka na rušné Lužické cestě, místo častého ležení vojsk, ztratily svůj význam po výstavbě dnešní silnice na Litoměřice, která se jim zcela vyhnula. Do té doby okolo sýpky procházely osobnosti jako princ Vilém Pruský, Josef II., generál Laudon. Pravděpodobně při požáru Blíževedel v roce 1859 stavba přišla o střechu. Nově zbudovaná dostala o 20 stupňů menší sklon. V části bývalého výminku fungovala nějaký čas hospoda. Po válce sýpka chátrala v péči JZD. 30. 5. 1964 byla zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek. Ke konci šedesátých let památkáři bez úspěchu usilovali o její opravu. V polovině osmdesátých let byl připravován transfer sýpky k Vísecké rychtě, kde měl vzniknout skanzen lidové architektury. V roce 2002 se zřítila v důsledku své štědrosti v poskytování palivového dříví i novodobá střecha.
A jaká je její budoucnost?
Snažíme se z ní zachránit maximum toho, co zbývá. 300 let staré dřevo několik let dotované dešťovou vodou se totiž stalo součástí potravního řetězce. Podařilo se staticky zajistit pískovcové přízemí. Letos probíhá rekonstrukce patra s pavlačí. Na příští rok je naplánován krov. Z dochovaného dřeva krovu, druhotně užitého v tom novějším, jsme zjistili, jak sýpka vypadala v době svého vzniku. Tato podoba jí bude vrácena po obnově. Jen nevíme, jak vypadaly staré lomenice (dřevěné štíty).
V budoucnu hodláme v sýpce skladovat sebe a hudbu. Nechceme si ji nechat jen pro sebe. Letos se na ni můžete podívat v neděli 29. 5. mezi 10. a 17. hodinou v rámci Dne otevřených dveří podstávkových domů. Na 15.00 připravujeme koncert kapely Řemdih. Všichni vaši čtenáři i Vy jste k nám do Blíževedel srdečně zváni.
Angažujete se také v manželových hudebních projektech?
Dříve jsem mu šila historické kostýmy, ale na to se už nedostává času. Dlouhá léta spolu zpíváme. Dříve v Severočeském filharmonickém sboru, dnes v českolipské schole. Malinko mě využil i v Řemdihu. Já však nejsem moc muzikální a manžel je moc muzikální. Tedy se v aktivitách moc nepotkáváme. Stále se však angažuji v kritice manželových domácích absencí vyplývajících z jeho hudebních projektů.
Ještě mi prozraďte, komu předáte štafetový kolík.
Štafetový kolík bych ráda předala Jendovi Policerovi. Milovníci Karla Maye se mají na co těšit.
