Když jsem se Pavla dotázal, koho dalšího vybere do Štafety, zeptal se on mě: „A kdo vybral mě?“
Vybral jsem si ho sám. Kdysi jsem ho učil v tercii a kvartě mít rád chemii. Pak jsem ho deset let vídával na koncertech, v několika uskupeních, s různými nástroji. A potřeboval jsem si udělat jasno.
Jak jsi přišel k uměleckému pseudonymu Ctirad Macháně, které používáš i na sociálních sítích?
Ctirad Macháně bylo původně krycí jméno na facebooku. Když jsem ho v roce 2009 pod menším nátlakem přátel zakládal, chtěl jsem se jednoduše maskovat. Inspirací mi tehdy bylo pirátské vysílání Tete tele, kde je Ctirad (Michal Suchánek) jedním ze dvou přátel v Kronice přátelství. Tím druhým je Zbyšek Nývlt (Richard Genzer). Postupem času se z tohoto maskování stal jakýsi můj umělecký pseudonym.
Občas mi přišlo, že na Všudybudu vystupuješ snad ve všech kapelách. A hraješ i na různé nástroje. Přiznám se, že když jsem tě učil, neuvědomoval jsem si, že by ses profiloval jako muzikant. Chodil jsi tehdy do ZUŠky?
Ano, to byl tehdá dobrý postřeh. Pokusím se ale odpovědět podle toho, jak šel čas. Od šesti let jsem chodil do českolipské ZUŠ na klavír. Po devíti letech (včetně přípravky) jsem studium ukončil. Moje učitelka paní Vacíková se stěhovala z České Lípy kamsi do Krkonoš a já nikoho jiného nechtěl. Poté následovalo několik “hluchých” let, kdy jsem třeba objevil rádio, elektronickou hudbu a její odnože (trance, techno, dnb). Bod zvratu (break point - nesouvisí s teorií NTAK) přišel s objevením písničkáře Jaromíra Nohavici. Jeho hudba mě natolik oslovila, že jsem si na náměstí U Anděla koupil svou první španělku a začal se doma na koleni učit jeho písničky. Po návštěvě mých prvních festivalů ve mě, ještě na gymnáziu, také začala růst touha naučit se hrát na bubny. Mnoho vašich kolegů by vám mohlo vyprávět o studentovi, který neustále rušil výuku, neb nekontrolovaně bušil do školní lavice. Posluchárna ve čtvrtém patře vedle zeměpisářů má mimochodem výbornou podlahu, je to jeden velkej kopák. Pravdou jest, že tyto mé experimenty v lavici mě naučily základní bubenické koordinace a já, když jsem ve dvaceti letech dostal své první opravdové bicí, mohl rovnou začít hrát. V tomto čase jsem také začal navštěvovat českolipskou čajovnu, kde jsem objevil kouzlo orientální hudby a nástrojů v ní používaných. Právě v čajovně jsem poznal mého dobrého kamaráda, multiinstrumentalistu Petra Kalvodu, který mě v mnoha věcech inspiroval a mnoho naučil. Poté už to šlo jako lavina. Touha po sebezdokonalování v různých nástrojích byla provázaná s objevováním nových kapel a hudebních stylů. Zjednodušeně řečeno, co jsem kde v hudebním světě viděl a slyšel, to jsem hned ve zkušebně musel cvičit, metodou pokus omyl samozřejmě. Tento postup u mě vlastně trvá dodnes, jen s trochu jiným pohledem a vnímáním. Díky tomuto přirozenému vývoji jsem nikdy nebyl stylově vyhraněn.
To jsem se chtěl právě zeptat, jestli je styl, který ti je momentálně nejbližší. Já jsem jen posluchač a hudbu si pouštím jen jako kulisu k psaní. Osobně bych nevěděl, jak odpovědět. Byl by to asi klasický rock, ale ten mě po chvíli omrzí, tak klidně poslouchám rap nebo operu. Ale stejně se zeptám. Kdyby tě jakákoliv muzika dokázala uživit, co bys hrál nejraději? A teda na který nástroj?
Takový styl asi nemám. Baví mě každá hudba, která je dobře vymyšlená a zahraná. Vybírám si ji vždy podle situace, nálady, prostředí. V roli posluchače jsem velice rád, ale úplně standartní posluchač nejsem. Vždy si všímám jednotlivých muzikantů, jak hrají jako jednotlivci, jako celek, jaký mají zvuk, energii, aranže atd. Taková profesní deformace, ale zdravá. Zároveň je to nekonečný zdroj inspirace. Co bych hrál s kapelou za styl, kdybych se hudbou chtěl živit? Asi by to byl nějaký mainstreamový pop, hudba pro nejširší spektrum posluchačů. S tím nástrojem je to těžký. Když jsem před pár lety nahrával kytary do písničky Naštěstí pro mého kamaráda Pavla Calltu, byla to velice dobrá zkušenost a tu skladbu dnes zná snad každý. Kytaru bych ale v dnešní době nevolil. Byly by to pravděpodobně bicí nástroje nebo klavír, anebo kombinace, jak to už prakticky pět let dělám v mé kapele tcheichan.
A teď je tcheichan hlavní nebo dokonce jediný projekt?
Kapela tcheichan není můj jediný hudební projekt, ale je to ten, kterému přikládám největší pozornost, největší časovou dotaci. tcheichan je srdcová záležitost, kapela, která po všech stránkách dává smysl, má jasnou vizi, plány, osobitý styl, energii, pět natočených čtyřpísňových skicářů, debutovou desku Obzory, dva klipy, koncertní aktivitu po celé ČR. Z dalších aktivních projektů, kterých jsem členem, bych zmínil Novoborskou kapelu Myluju Vendulu, kde mi svěřili do rukou baskytaru, nebo Českolipskou punkovou legendu Pupíček, kde jsem dostal pozici bubeníka.
A můžeš ještě pro pořádek vyjmenovat i kapely, kterými ses mihnul v minulosti?
NVHÚ Mára a křoví, Unaffected Evolution, Papír sklo plasty, Los Chuperos, No time to waste, Owoce, Lučiana, Pavel Callta, Řemdih a pak ještě pár projektů, které prakticky nekoncertovaly.
A teď tě to uživí nebo máš normální povolání a hudba je jen koníček?
Mým povoláním je Šambhala - vegetariánská jídelna v České Lípě, kde pracuji už šestým rokem jako provozní. Hudba byla, je a vždy bude mým koníčkem. To ale neznamená, že se hudbou nedají nějaké koruny přivydělat. Už několik let hrajeme s mým kamarádem violistou Ondrou Pešlem na vernisážích, svatebních obřadech nebo na hradech. Kromě tcheichana je to můj druhý hudební projekt, ve kterém jsem se vrátil ke klavíru. S kapelou Máňa trio pak objíždíme jarmarky, masopusty a další podobné akce, na které se tematicky hodí staročeské písničky. Sedmým rokem jezdím vždy v prosinci s divadlem Matýsek napříč celou republikou s Vánočním programem pro školky a školy, ve kterém si s dětmi povídáme o Vánocích a hrajeme koledy v originálních aranžích.
Kolik koncertů odehraješ za měsíc?
To se těžko určuje, ne každé hudební vystoupení bych nazýval koncertem. Pokud bych ale měl spočítat všechna hraní za minulý rok, bylo by to asi 170 hracích dní, tedy v průměru 14 za měsíc.
A jsi jen interpret nebo se podílíš i na samotné tvorbě?
Obojí. Pokud hrajeme svatbu, vernisáž, jarmark nebo na hradě, je to vždy čistě interpretační záležitost. Pokud se bavíme o kapelní sféře, je to ta druhá varianta. Pokaždé ale trochu jinak. V tcheichanovi přinese vždy písničku Matěj (kytara, zpěv) a já se do té písničky snažím nějak promítnout, něčím ji obohatit, okořenit (umocnit náladu, zvýraznit rytmus), ať už na klavír nebo na cajon. U Venduly tvoříme nové písničky společně. Vždy je třeba nějaký základní motiv, který pak nabývá o další nástroje a postupně dostává výslednou podobu. Takové motivy většinou u Venduly vznikají na kytaru, klavír nebo třeba i na basu. V Pupíčku to byla jasná věc - dostal jsem seznam skladeb, které už byly mnoho let hotové a mým úkolem bylo “jen” vymyslet nějaké dobré party na bicí. Bohužel frekvence zkoušek Pupíčku je jednou za měsíc až dva, takže vždy vymýšlím nové a nové věci, protože s takovými zkouškovými odstupy se to nedá v hlavě moc udržet pohromadě. V No time to waste jsem snad jako v jediné kapele skládal ty základní motivy, neboť jsem hrál na kytaru a od kytarových partů se vše odvíjelo. Nejvíce ze všech zmíněných variant mě asi baví interpretace známých skladeb, které hrajeme s Ondrou na svatbách nebo na hradech. Ty písničky jsou dané. Jediné, co do nich můžeme vtisknout nového, je výraz. Ten se nedá naučit ani okoukat. Je to taková magie. A pak mě hodně baví ta role, kterou zastávám v kapele tcheichan. Vymýšlet klavírní party do Matějových písniček je čirá radost.
A šel jsi po gymnáziu ještě někam studovat anebo jsi na vzdělávání mimo hudbu rezignoval?
Škola mě sice nikdy moc nebavila, ale měl jsem hodně rád prázdniny. Koncept prázdnin jsem ve svém životě chtěl udržet co nejdéle, a tak jsem po gymnáziu nastoupil na Technickou univerzitu v Liberci, kde jsem vystudoval bakalářský obor Aplikovaná geografie. Navazující magisterský obor dosud nedostal v Liberci potřebnou akreditaci a já na něj stále tak trochu čekám.
A jak ses dostal k Šambhale?
Po ukončení studia na vysoké škole jsem několik měsíců přemýšlel, jak naložit s mým budoucím životem. Dospěl jsem k závěru, že uplatnění v mém vystudovaném oboru hledat momentálně nechci. Chtěl jsem najít práci, která mě bude bavit, ale hlavně která bude flexibilní s mými hudebními aktivitami. Taková pracovní příležitost se objevila v Šambhale, ale dostal jsem se k ní docela náhodou. Vlastně jsem si jí tak trochu sám vymyslel. Stalo se tak na jedné akci v Novém Boru, konkrétně na veganské večeři, kde jsem se dal do řeči s Ondrou (zakladatelem jídelny Šambhala) a položil mu otázku, proč jídelna dosud nemá službu rozvozu obědů. Odpověděl mi, že není nikdo, kdo by to dělal. Na to jsem mu odpověděl, že bych to klidně zkusil. Slovo dalo slovo, já po pár týdnech nastoupil do Šambhaly a začal realizovat tuto službu, kterou v dnešní době využívají desítky až stovky zákazníků. V posledních letech se má role v jídelně zformovala do pozice, kterou bych mohl nazvat provozním jídelny. Čas ale běží poměrně rychle a já se po šesti letech v Šambhale rozhodl zkusit se od letošního podzimu věnovat jen hudbě. Získaný čas investovat primárně do sebe, sebezdokonalování a shánění nových příležitostí na hudebním poli.
A sám jsi vegetarián?
Nejsem vegetarián. Baví mě jídla podle potřeby a chuti střídat. V Šambhale je ovšem obědový benefit velice příjemný až nepostradatelný. Výsledná kombinace, kdy se v týdnu stravuji vegetariánsky a o víkendu normálně, mi přijde ideální.
Já se vrátím k tcheichanu, protože jsem se během přípravy rozhovoru stal jeho velkým fanouškem. Jaké jsou další plány? Co se týká koncertů ale třeba i repertoáru. Cítíš v této kapele potenciál?
To je moc milé. Za každého nového fanouška/posluchače jsme rádi. Jak jsem již naznačil v jedné z předchozích odpovědí, tcheichan je pro mě nejdůležitější kapelou. V žádné jiné kapele se mi ještě nepodařilo vytvořit takových hodnot, zažít tolik věcí, odehrát tolik skvělých koncertů, jako právě s tcheichanem. Plánů máme spoustu. Chtěli bychom natočit klip k Jičíňanovi (singl z alba Obzory), odehrát letos alespoň 40 koncertů, ideálně ve všech našich koncertních sestavách a pokud nám to dovolí čas, natočit nový singl. Jeden výjimečný koncert se blíží na jaře. Bude to 8. 5. v Jičíně ve Valdštejnské lodžii, kde s námi některé skladby zazpívá jablonecký gospelový sbor.
Jméno kapely je odvozeno od jména tvého parťáka?
Ano. Tcheichan je zkomolené Matějovo příjmení. Na počátku naší kapely totiž stál Matěj sám a tcheichan byl původně písničkářský projekt jen akustické kytary a zpěvu. Po několika letech Matějova sólohraní jsem se k němu přidal já a vznikl tcheichan v duu. Dnes, po téměř šesti letech na společné hudební cestě, máme díky desce Obzory ještě devítičlennou sestavu včetně smyčcového kvartetu. Posledních několik měsíců intenzivně zkoušíme čtyřčlennou kapelní variantu.
Jak vypadá vaše fanouškovská základna? Jste takoví romantici, trochu kotlíkáři ...
K těm kotlíkářům bych nás asi úplně neřadil, vždyť jsme se s Matějem poznali, když jsme oba hráli metal. Pravdou ale je, že jsme v roce 2017 téměř vyhráli republikové finále Porty, kde jsme se umístili na druhé příčce. Hudba, kterou hrajeme je podle mě stejně pestrá, jako naše fanouškovská základna. tcheichan hraje hudbu na pomezí folku a popu, s funkovými, rockovými, ale i metalovými prvky. Na koncertech, které jsme doposud odehráli, jsme se setkali s vřelým přijetím od lidí snad všech věkových kategorií. Nepostradatelnou podporu máme od našich přátel, ať už společných nebo individuálních. Bez nadsázky by se dalo říct, že naše hudba určitým způsobem lidi propojuje ... minimálně v otázce věku nebo hudebního vkusu. Skladbu Svitoryt, ve které se zpívá o tančení v dešti čokolád, milují děti. Píseň Slečna Prokrastinace promlouvá ke všem studentům, ale i k těm, kteří také odkládají věci na později. Skladby Přivři oči nebo O zápasníku a mudrci donutí nejednoho člověka k zamyšlení. Funková skladba Za světlem nenechá snad nikoho v publiku bez pohybu.
Hele a co tvůj vztah k Lípě? Jste jako rodina náplavy?
Já jsem se narodil v České Lípě. Rodina mé mamky na Českolipsko přišla od Mělníka, tuším z Radouně, a rodina mého taťky od Mladé Boleslavi. Oba v České Lípě vyrůstali od dětství. Důležitější, než vztah k Lípě, je pro mě vztah k místní krajině. České středohoří a Lužické hory bych za nic na světě neměnil.
Kdy budete v Lípě hrát? Já to teda vím, ale chci ti udělat reklamu.
V Lípě chystáme koncert na jaře. Konkrétně v pátek 12. 4. v klubu U Bílýho Černocha, kde zahrajeme s celou kapelou včetně smyčcového kvartetu. Koncertů v kompletní sestavě v roce moc nemáme, neboť je celkem složité najít místo, kam se vejde devět muzikantů. Neméně složité je pak najít na takový koncert průnik v našich nabitých diářích. V dubnu se nám to ale povedlo a já si moc přeju, aby se také povedlo najít čas i co největšímu počtu našich přátel, kamarádů, posluchačů, a do klubu nás přišli podpořit. Na koncertě zazní mnoho písní z debutové desky Obzory, písně ze starších alb, ale i skladby nové. Je na místě zde zmínit, že se mi podařilo úspěšně oslovit mého kamaráda až z dalekého Vsetína, geniálního muzikanta a skladatele Honzu Žambocha, který večer zahájí se svým sólovým projektem Wolf lost in the poem. Honzu můžete znát mimo jiné z kapely Žamboši, která letos 5. 3. dostala v pořadí již třetího Anděla, tentokrát za album Louvre. Všem doporučuji tu desku slyšet, neb je opravdu skvělá až andělsky krásná.