Vincenc otevřel oči a zjistil, že sedí někde na mezi opřený o starý ovocný strom.
Bolela ho hlava a nechápal, kde se tady vzal. Naštěstí vedle leželo i jeho kolo. Pohled na tachometr mu nenapověděl. V okolí byly nějaké kopce, ale žádný mu nepřipomínal Bezděz, Klíč nebo něco podobného.
Vzal batoh, kolo a vydal se po silnici pěšky. Ani když ušel tři kilometry, nenarazil na značku, která by mu napověděla, kde vůbec je.
"Ségra, prosím tě, neříkal jsem ti, kam se jedu projet?" rozhodl se použít telefon.
"Hele, Vini, co vím, tak jsi jel předvčírem slavit do nějakýho Kostelce narození něčího syna."
"Nazdar Pavle, prosím tě, jak u vás dopadla ta oslava narození vašeho Lukáška?"
"Pro nás docela dobře, ale tys měl hrozně rychle špičku a chtěl jsi odjet na kole. Nakonec tě i s kolem naložila jedna kámoška, co si sem přijela pro manžela. Máš nějaký problém?"
"Ty vole, já jsem někde a vůbec nevím kde. Probudil jsem se opřený o hrušku. Vedle mě kolo. Já ani nevím, jestli jsem ještě v Čechách. Aljaška ani Afrika to není, ale jdu půl hodiny a nikde žádná česká cedule."
"Vydrž, já zkusím zjistit, kam tě vlastně odvezla."
Po pěti minutách.
"Čau. Tak hele, jsou kolem tebe nějaký pískovce?"
"No, kolem mě přímo ne, ale šel jsem nějakým údolím s pískovcema."
"A jdeš na sever nebo na jih?"
Vincenc se rozhlédl, aby zjistil, kde je slunce.
"Jestli je odpoledne, tak jdu zhruba na sever."
"A je tam červená turistická značka?"
"Jo, ale ještě jsem nenarazil na žádný ukazatel."
"Tak super. Vydrž ještě tak dva kilometry a bude tam rozcestí s hospodou. Posaď se do ní, dej si nějaký nealko a my tam pro tebe přijedem. Tý pipině jsi prý nakecal, že už to máš jenom kousek, že si trošku odpočineš a pak to dojedeš. Vysadila tě kousek od jejich chalupy na Kokořínsku."