Julie sice doma nestávala s válečkem, přesto se přiopilý manžel na setkání s ní mnoho netěšil.
Už cestou domů, potáceje se podél zdi, přišel na fakt, že bude lepší si vymyslet, jak ve městě potkal kámoše Lemura, Lemur ho pozval na kafe, do kafe si šoupli albaňáka (albaňák je dobrý nápad, pro ten má Julie slabost). Zakecali se a on se bál, že by v noci nemohl spát, tak pil raději koňak bez kafe. „No a takhle to, Julčo, celé bylo,“ řekne kajícně. Kdyby se Julie dozvěděla, že zase proseděl celé odpoledne U Krále Jiřího, měla by ty blbý kecy o léčení, přišla by na to, že hodil půlku výplaty do automatu, týden by s ním nemluvila a dva týdny by mu nepodržela.
„A takhle přesně to celé, Julčo, bylo,“ udržel se scénáře.
„Hmmm, kecáš. Jdeš z hospody,“ zahurtovala Julie.
„Proč si to myslíš?“
„Protože, když chodíš od Lemura, míváš odřenou levou tvář. Dneska máš krev a omítku napravo. Táhneš z hospody, zmetku!“