Daniel nebyl právě nadšený, když kuchařky ve školní jídelně připravily k obědu čočku s párkem a vejcem právě v den, kdy měl odpolední laborky ve třetím ročníku.
Už během první ze dvou vyučovacích hodin cítil, jak se mu břicho nadouvá. Povolil si sice pásek o jednu dírku a šoupl si ho pod pupek, přesto mu bylo jasné, že si bude muset ulevit.
Sledoval, jak studenti se zaujetím pracují, a nenápadně couval k váhovně.
„Pracuj, pracuj!“ upozornil chlapce, který se k němu otočil, a zasunul zadní část těla do otevřených dveří vedlejší místnosti.
„Uf, to byla řacha,“ řekl si pro sebe a vrátil se ke svým svěřencům.
Uběhlo deset minut a Daniel byl zase jako balon. Provedl léčebnou kůru podle stejného receptu a pochvaloval si, jak elegantně nastalou situaci vyřešil.
Dvouhodinovka skončila, Daniel popadl nosítka s nevyčerpanými chemikáliemi a nesl je do váhovny.
Vešel mezi futra a zkameněl.
„Dobrý den!“ pozdravila ho studentka prvního ročníku, která seděla za stolem a něco psala.
„Co tady děláš?“ řekl roztřeseným hlasem.
„Mě sem posadila paní učitelka Andílková, abych si dopsala písemku,“ špitla.