„Dáš si se mnou něco?“ zeptal se Brigity kluk usrkávající malé pivo.
„Jo, proč ne?“ odvětila rozpustile. Měla přece svůj maturitní ples a tenhle kluk vypadal jako úspěšný bývalý student.
„Kuba,“ představil se jí.
„Brigita.“
Rozuměli si. On vystudoval chemii a dodělával si doktorát. Ona chtěla být lékařkou a chemie ji také bavila. Svezli se z baru a zašili se ke stolu ukrytému na balkonku. Líbilo se jí, jak do ní dělá kluk o pět let starší. Byla rozhodnutá, že když přijde s nějakým nemravným návrhem, počká na půlnoční odšerpování, a pak se s ním klidně někam vypaří.
Kuba měl stejné myšlenky. Dokonce, když byla Brigita na záchodě, poslal SMS svému kamarádovi, který měl nedaleko kulturního domu garsonku. O chvíli později už věděl, že těch několik metrů čtverečných je dnešní večer k dispozici. Brigita se mu líbila. Byla chytrá a moc pěkně stavěná. A Jakub rozhodně nechtěl čekat, až se opije a skončí v náručí některého ze svých spolužáků.
„Tak Kotrbko, kde jsi?“ zakřičely na ni spolužačky.
Odšerpovala se a vrátila se ke Kubovi. „Tak co, nevypadnem?“ pobídla ho.
„Jak ti to ty holky říkaly?“
„Kotrbko.“
„Proč Kotrbko?“
„Páč se jmenuju Kotrbová. Co je na tom tak divnýho?“
„A tvůj otec se jmenuje křestním jménem František?“ nepřestával Kuba dívku vyslýchat.
„Ano. Jak to víš?“
„Jsem taky Kotrba. Naši se rozvedli, když jsem byl malý, a já tátu nikdy neviděl. Teď jsem rád, že vím, jak mám pěknou ségru.“ Poslední větu pronesl Kuba hodně zklamaně.