Vypálíme kebabárnu u synagogy? Tam to má tradici. Bude v Lípě spíše lavička Václava Havla nebo pomník dlouholetého člena zločinecké organizace? Jaké je to mít za sousedy Turky? Strhne Lípu markýz de Sade?
Konečně jsem se dostal k tomu, abych si přečetl zápis ze třetího zasedání zastupitelů. Na jeho úvod starostka Romana Žatecká vyzvala všechny přítomné, aby minutou ticha uctili památku Václava Havla, od jehož smrti uběhly tři roky.
Takže jsem hned zalistoval až k bodu 20, který se jmenoval Lavička Václava Havla. Jen připomínám, že se považuji za havlistu, tj. za člověka, který Havla vnímá jako symbol Sametové revoluce, jako někoho, s kým nemá problém se ztotožnit. Uvědomuji si, že to byl poslední prezident, který v zahraničí skutečně reprezentoval tuto republiku. A přesto s lavičkou v Lípě nesouhlasím. Nechci se dívat, jak je periodicky ničena vandaly, jak slouží coby terč antihavlistů. A tři sta tisíc korun mi na lavičku přijde dost.
Ale pojďme se mrknout, jaké perly padaly ze zastupitelů.
Tomáš Martínek od Pirátů tvrdil, že by se dala pořídit za dvě stě tisíc korun.
Zdeněk Ježák: "Je to skvělý projekt světového významu. Neměli bychom tuto myšlenku znehodnotit tím, že by dvě města, v nichž stojí desátá a jedenáctá lavička VH, byla od sebe vzdálena jen osm kilometrů. Budu hlasovat proti tomu, aby se lavička instalovala v České Lípě. Kdo chce lavičku, ať si zajede do Nového Boru – my máme důležitější věci."
Karel Tejnora navrhl, abychom raději udělali pomníček chartistovi panu Lisovi, který měl České Lípě blíže.
(Při této příležitosti si dovolím připomenout, že Ladislav Lis byl 18 let členem KSČ, a to včetně padesátých let. Takže nejen že nechci v Lípě lavičku VH, já tu nechci ani pomníček někoho, kdo přihlížel justičním vraždám a půlku života se živil jako bolševický aparátčík.)
Rozumný návrh měl Jan Rubický. Lavička by se měla financovat formou sbírky. Pokud by lidé měli zájem, nechť lavička je.
(Měl bych v sobě rozpor - chtěl bych jako havlista přispět, ale nechci, aby se o mnou financovanou lavičku otíraly zadky antihavlistů).
Miroslav Hudec, se svou typickou umíněností, opět připomněl, kolik se vyhodilo za umělý trávník. Sáhl i do historie a vytáhl rok 1953, kdy město dostalo peníze na opravu vodního hradu, který se ale nechal o pár let později raději odstřelit.
Nakonec pro projekt hlasovalo jen šest zastupitelů. Konkrétně: Miroslav Hudec, Tomáš Martínek, Štěpán Slaný, Jaromír Štrumfa, Tomáš Vlček, Jiří Wawrečka.
K dalším bodům příště.
Tento týden byl ve znamení teroristických útoků ve Francii. Banda kriminálníků se tam pod zástěrkou nějakého náboženství rozhodla vystřílet redakci časopisu. To jste asi zaznamenali všichni. A možná máte někteří v sobě rozpor jako já. Něco jako srdce vám říká, že by se měl islám zakázat, arabský poloostrov by se měl vybombardovat atomovkama, všichni evropští musulmani by se měli naložit do dobytčáků a odvézt do Afriky nebo do Osvětimi. A pak máte třeba taky mozek a říkáte si, že proti tomu Turkovi, co prodává kebab dole u synagogy, kterou předchozí obyvatelé Lípy vypálili, zase tak nic moc nemáte. Možná jste dokonce byli i v nějaký muslimský zemi a zjistili, že tam žijou úplně normální lidi. Možná jste byli dokonce v Sýrii a od té doby si myslíte, že tam jsou vůbec ty nejpřátelštější lidi na světě, možná mnohem příjemnější, než Jarda, co k nám chodí do hospody (bože, to je čurin).
Asi si to musíme srovnat v sobě každý sám. Přidám ještě názor mé spolužačky Andreji, která už dvacet let žije v Hamburku, městě proslulém velkou muslimskou komunitou.
„Již dříve se na mě lidé v ČR trochu lítostivě koukali, když jsem se zmínila, že bydlíme v domě s tureckými spolubydlícími, že některé moje žákyně nosí do vyučování pokrývku hlavy, moje dcery se kamarádí nebo ve škole sedí vedle tureckého chlapečka. Pro nás v Hamburku (bráně Evropy) je to všední život, který milujeme a kterého si ceníme. Moc jsem dříve nechápala, co ten trochu lítostivý pohled či nejistý komentář znamená, nikdy mě nenapadlo, kolik divokých představ se lidem v hlavě mohlo pospojovat. Cizinec, ještě hůře muslim, byl asi spíše asociován s představou nepřizpůsobivého (teď už si myslím, že spoustu z nich mělo možná v hlavě podmínky ve vybydlených v ústeckých Předlicích apod.)
V Německu žiji a jsem zde cizinkou. A na ten pocit jsem si musela nejdříve zvyknout, ale dávno již není nevýhodou. Němci najeli na neuvěřitelně skvělý kurz! Otevřeli se, respektují odlišnosti, vychovávají se vzájemně nejen ve škole, ale i ve všedních rozpravách, reklamách, v médiích k vzájemné toleranci, uznávání hodnoty jiných kultur, ale HLAVNE!: Dávají všem šanci! K tomu zažívám, jak automaticky jsou děti z různých kultur integrovány, jak jsou přirozeně přijímáni do celého společenství, jak jsou jim zprostředkovávány hodnoty, dějiny a cíle této společnosti. Zároveň umožňují dětem slavit muslimské svátky, dodržovat Ramadán, slavit Chanuku (židovskou). Bez přehanění mohu říci, že Turci jsou při fotbalových zápasech těmi nejurputnějšími fanoušky německého týmu - nosí na tvářích namalované německé vlajky a jsou pyšní, když Německo vyhraje! Cítím se zde dobře, všichni si přejí vzájemně jen to nejlepší a dodává mi to lehkost k žití.
Se znepokojením sleduji, jaký směr nabírá obyvatelstvo v ČR. Že vedle rozpravy o počasí je nadávání na cikány startovacím tématem v rozhovorech mezi neznámými lidmi, to už jsem hořce spolkla. Ale jakým způsobem se začíná veřejně brojit proti muslimům, menšinám, prostě těm jiným, to už nechápu vůbec! Pevně věřím, že se kultivovanou rozpravou Češi dopracují k toleranci a úctě k cizincům, ačkoliv to bude těžké, protože ani Češi nejsou k sobě vzájemně opravdu tolerantní a ani milí. Vše vlastně jen tak na oko, za zády se pomluví! To si musíme přiznat.“
Nejsem zdaleka takový volnomyšlenkář jako Andrea, ale z ní mluví zkušenost člověka, který mezi muslimy skutečně žije. Vzpomínám si, jak se se mnou manželka poprvé bála jet do Turecka … a za půl roku jsme tam jeli znovu (nemluvím o pláži v Antálii, tam jsem nikdy nebyl a tam vlastně ani není Turecko).
A jejda, chtěl jsem psát o Fotografovi. Už dlouho nebyl nějaký český film tak rozporuplně vnímán. Jiří Gottlieber ve své nabídce filmů na tento měsíc (zde) napsal: „Český excentrický fotograf Jan Saudek v podání Karla Rodena a pod režijním vedením Ireny Pavláskové (Čas sluhů, Bestiář) vypadá však podle upoutávek spíše jako jedna velká nepodařená satira.“
Diváci na CSFD dávají od pěti hvězdiček po odpad! Já se v pátek vrátil velmi spokojený. Stopáž byla sice poměrně dlouhá, ale původně jsem si toho ani nevšiml. A s manželkou jsme se o filmu bavili do dvou do rána. Na rozdíl od Jirky se domnívám, že jak režisérka, tak Roden to zvládli. Vadilo mi jen pár drobností: rozvláčný konec, občasné prostřihy do minulosti (transport za války, výslech na StB), pár záběrů do komparzu. A také jsem úplně ne dobře snášel, že film má být vlastně vypořádáním se Sárou Saudkovou, se kterou se Jan Saudek několik let soudil. Něco podobného jsem řešil, když jsem psal knížky o Báře Koudelkové, ale nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že nebudu hledat pravdu, budu popisovat události tak, jak je viděla ona.
A co příští týden?
V Kinech bude ještě doznívat Burácení i Fotograf. Ve čtvrtek bude nasazen první romantický film roku s názvem S láskou, Rosie a také už třetí pokračování neesnovky 96 hodin, tentokrát s podtitulem Zúčtování. Na pátek už mám koupené lístky na premiéru nové hry DK Jirásek. Maratův Sade, tak se jmenuje. Marata jsem zažil v ústeckém Činoheráku s nezapomenutelnou Ivanou Chýlkovou, ale tentokrát to určitě bude o něčem jiném. Jsem upřímně zvědav. A to obsazení. František Zborník coby Marat, de Sadeho ztvární Pavel Landovský. Blázny si zahrají Dita Krčmářová, Jirka Gottlieber nebo Radka Jechová. Jirásek zkrátka jede. Je to opravdu českolipská pýcha.